Průvodce
Dům od roku 1970 a umělci, které hostil
Co je o historii tohoto tablaa skutečně doloženo a co nikoli.
Termíny najdete na GetYourGuide ↗Doložená historie
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1970 | Tablao otevírá na La Rambla 35 pod vedením Luise Adameho a Irene Alby |
| 1974–1980 | Na jeho scéně vystupují mimo jiné Camarón de la Isla, Farruco a Tomatito |
| 1990 | Sál výrazně přestavěn v nasridském/alhambrském stylu |
| 2010 | Čtyřicáté výročí na stejné adrese |
Otevření na La Rambla
Tablao Cordobes otevřelo v roce 1970 a umělecké vedení nového podniku převzali kytarista Luis Adame a tanečnice Irene Alba. La Rambla byla tehdy pracovní barcelonskou ulicí, nikoli turistickou promenádou, kterou se stala později, a otevření flamenkového tablaa právě tam bylo prohlášením o tom, kam toto umění patří — ne do ústraní specializovaného sálu, ale na nejrušnější městský bulvár, kde kdokoli kolemjdoucí mohl zvenčí slyšet kytaru. Barcelona sama měla v roce 1970 početnou usedlou andaluskou komunitu, která se vytvořila během dřívějších desetiletí vnitřní migrace ve Španělsku, a tato komunita už byla jádrem publika, na němž flamenkové podniky ve městě stály, dříve než se mezinárodní turistika stala větším podílem na obchodu každého tablaa.
Jméno
Tablao nese jméno po El Cordobésovi, přezdívce toreadora, který ovládl španělské býčí zápasy v průběhu 60. let — jde o vypůjčené jméno z jiné scénické tradice té doby, nikoli o tvrzení o vlastní poloze podniku (ten byl vždy v Barceloně, ne v Córdobě). Pojmenovat katalánský flamenkový dům po andaluském toreadorovi vypovídá o tom, jak důkladně toto umění do roku 1970 už proniklo na sever, přeneseno generacemi andaluské migrace do města dávno předtím, než tablao samo vzniklo. Manuel Benítez Pérez, toreador s přezdívkou El Cordobés, byl ve Španělsku na vrcholu slávy po celá 60. léta, a právě z tohoto konkrétního kulturního okamžiku je jméno tablaa vypůjčeno, nikoli z nějakého obecného odkazu na město Córdoba.
První velká dekáda
Vlastní historie tablaa uvádí mezi flamenkovými umělci, kteří zde vystupovali v polovině až na konci 70. let, Camaróna de la Isla, Farruca a Tomatita — tři jména nejvíce spojovaná s modernizací flamenkového cante a kytary v tomto období. Camarón je zejména všeobecně považován za jednoho z nejvlivnějších zpěváků v celé historii flamenka 20. století, takže scéna, která ho hostila v první dekádě své existence, byla podle jakéhokoli měřítka už vážným sálem, nikoli turistickou zastávkou. Farruco, jedno ze jmen spojovaných s první dekádou tablaa, patřil k flamenkové dynastii, jejíž potomci jsou významnými umělci tohoto žánru dodnes, což je část důvodu, proč konkrétní uvedení jeho jména nese větší váhu než vágní tvrzení o „legendárních umělcích“.
Pozdější generace
Následující desetiletí přivedla do stejného sálu mladší umělce spojené s současnějším flamenkem, zatímco umělecké vedení tablaa během let přecházelo z ruky do ruky. Tento vzorec — dům, který neustále obnovuje vlastní obsazení, místo aby zamrzl kolem hvězd jedné éry — je částí důvodu, proč funguje nepřetržitě, místo aby se stal muzejním exponátem těžícím pouze ze své pověsti ze 70. let. Tomatitova vlastní kariéra, která pokračovala dlouho po jeho raných vystoupeních v podnicích, jako je tento, později zahrnovala dlouholeté spolupráce dokumentované mnohem šířeji než cokoli konkrétního z jakéhokoli jednotlivého vystoupení v tablau ze 70. let.
Co není doloženo
Veřejné zdroje se liší v tom, kdo tablao komerčně založil a kdo ho umělecky vedl, a vlastní web tablaa neuvádí konkrétní restaurátory stojící za rekonstrukcí v roce 1990. Tam, kde záznamy nejsou jasné, tento průvodce říká, že tomu tak je, místo aby hádal — nespornými fakty jsou datum otevření v roce 1970, adresa La Rambla 35 a umělecké vedení Adameho a Alby, a o tato fakta se tato stránka opírá. Kontinuita tablaa přes změny španělských politických a ekonomických poměrů od roku 1970 — včetně přechodu po Francově smrti v roce 1975 — je sama součástí příběhu, třebaže tento průvodce se nepokouší podrobně popsat, jak přesně byl podnik tímto obdobím zasažen.
Přes padesát let, jedna adresa
Dům na La Rambla 35 funguje nepřetržitě od roku 1970 — na poměry jakéhokoli podniku s jedinou adresou na ulici, která se za tu dobu jinak prudce proměnila, jde o pozoruhodně dlouhou řadu let, neboť obchody, bary a další podniky v jeho okolí za pět desetiletí vznikaly a zanikaly. Tato kontinuita stojí za zvážení ve srovnání s novějším podnikem bez srovnatelné historie: sál, který si udržel publikum už od dob, kdy se většina dnešních návštěvníků teprve narodila, musel kromě polohy nabídnout něco navíc. Návštěvník, který si rezervuje dnešní představení, tak trochu vstupuje do sálu, jehož vlastní historie běží zhruba souběžně s proměnou Barcelony z převážně domácího města v jedno z nejnavštěvovanějších měst Evropy — to je větší příběh než kterékoli jednotlivé večerní představení, ale příběh, na který jeho zdi i datum otevření v roce 1970 tiše odkazují.